|
Kojíme v tandemu
Už je to rok, co jsem do MaMiTy připravovala překlad kapitoly
o „tandemovém kojení" z knihy „The Womanly Art of
Breastfeeding" (Umění ženy kojit) vydané La Leche League
International. Tehdy jsem byla maminkou 18 měsíčního
Daniela a očekávala jsem narození dalšího děťátka.
Syn byl kojený po celou dobu mého druhého těhotenství
bez nejmenších problémů. Věděla jsem, že nové těhotenství
není kontraindikací ke kojení prvního dítěte, že nikdo z
aktérů – tedy ani matka, ani dítě, ani plod tím nejsou nijak
ohroženi a byla jsem teoreticky vybavena informacemi o
tzv. kojení v tandemu. Nicméně jsem však byla velmi zvědavá,
jak to u nás proběhne v praxi.
Po narození prvního dítěte totiž nebyl nástup na kojení
nikterak slavný. Daniel měl problémy se přisát a do toho se
mi velmi bolestivě nalila prsa. “Chytli” jsme se až třetí den.
Tentokrát však naštěstí probíhalo vše jinak. Holčička byla
včas přiložena a do hodiny po porodu už pila. A druhý den
mě od bolestivého nalití prsou zachránil můj syn, který spolehlivě
zafungoval jako přirozená „odsávačka". Nutno
podotknout - k naprosté spokojenosti obou stran. Náhlé
hojnosti mléka si radostně užíval a změna jeho chuti ho
naprosto nevyvedla z míry.
Pak přišla další zkouška, moment, kterého jsme se všichni
trochu obávali. Jak bude syn reagovat na tu malou “vetřelkyni”
u doposud exkluzivně „jeho" prsou? Daniel nezklamal.
Po krátkém zhodnocení situace se bez zaváhání přidal
a od té doby kojíme v tandemu.
Prních pár týdnů jsme takto ve třech trávili převážnou část
dní a občas i nocí hledajíc ty nejpohodlnější polohy. Daniel
byl ochoten podstoupit cokoli a postupně se dopracoval
téměř k dokonalosti artisty zvládajícho i ty nejkrkolomnější
pozice.
Vyzkoušeli jsme jich hodně, ale s přibývajícími zkušenostmi
zůstalo jen několik osvědčených. Dokud byla Kristinka
malá a jenom v klidu pila, bylo to poměrně jednoduché.
Avšak poté, co objevila ručičky a nožičky a začala na bratrovi
zkoušet, co všecho dovedou, je to někdy náročnější.
Vzhledem k tomu, že se pošťuchování odehrává přímo na
mé hrudi, je často třeba zakročit a pevně sevřít až čtyři
ručičky….
Samozřejmě, že hlavním pravidlem od začátku bylo, že
přednost má vždycky miminko. Jemu patří plnější prs, pije
kdy chce a kolik chce. A mléka bylo a je naštěstí vždy dost,
nikdy jsme se nedostali do situace, že “už není”. Zákon
nabídky a poptávky zde funguje zcela spolehlivě.
Ze začátku se Daniel dožadoval kojení téměř stejně často,
jako novorozená Kristinka, ale tato intenzivní fáze netrvala
dlouho. Zřejmě se potřeboval ujistit, že příchod sestřičky
jeho pozici neohrozil.
Dnes, po roce, se pro něj kojení téměř omezilo na rituál
před spaním a po probuzení. Jen některé dny jsou připomínkou
“starých dobrých miminkovských časů” a kojení se
velmi asertivně dožaduje. Většinou ale v souvislosti se zdravotní
či jinou indispozicí.
Mám-li uplynulý rok v tandemu zhodnotit, pak jedině
kladně. Mimo zjevného faktu, že až na drobné výjimky
nejsou děti prakticky nemocné, považuji za důležitý pro nás
všechny přínos emoční. Daniel přijmul Kristinku bez typických
projevů žárlivosti (i když to je dáno i malým věkovým
odstupem) a ona na něj od počátku velmi pozitivně reaguje.
A chvíle, kdy objímám svůj malý “tandem” v náručí, jsou
pro mne, pro matku, ty vůbec nejkrásnější.
Samozřejmě, že reakce okolí se různí. Ti nejbližší mě,
naštěstí, plně podporují, a u ostatních se setkávám se směsicí
údivů i obdivu, občas nedůvěry a nepochopení. A tak
dál vysvětluji, že se opravdu cítím dobře, že jsem šťastná a
moje děti také a na otázku, kdy to skončí, krčím rameny. A
tuším, že to asi hned tak nebude….
Blanka Breadonová, Praha
MaMiTa 2/2002 |
