Psycholog radí

PhDr. Ilona Špaňhelová
Poliklinika LÍPA, Seydlerova 2451,
Praha 5 - Nové Butovice, tel.: 607 277 444

Ano, já osobně bych souhlasila s vámi. Dítě je připravené na takovýto složitý proces až po svém 15. měsíci věku. Má k tomu uzpůsobeny dva základní orgány. Jednak jeho močový měchýř je schopen udržet daleko větší moči než kdykoliv předtím - a to velmi dobře poznáte, protože vaše Janička bude mít delší dobu suchou plenu a pak bude hodně promočená. Čili není to už tak, že se počůrá několikrát za den málo, ale spíše to bude více a méněkrát za den. A ten druhý předpoklad je ten, že dítě má laicky řečeno vyvinut mozek zase o stupínek výš, tudíž bude schopné vykonat třeba tak složitý úkol, který mu řeknete - např. vezmi tady tu knížku a dones ji tátovi. Představte si, co se mu všechno musí v hlavičce udát, když je schopné tento pokyn vykonat a ještě třeba přijde za tatínkem a řekne mu “na”. Čili proto začínáme pro některé tak hrozně pozdě, protože v tomto období skutečně se učí dítě na nočník tak, že samo ví, co dělá a proč to dělá, učí se tak samo regulovat své “vyprazdňovací mechanismy”, dělá to tedy se svým plným vědomím a nejen proto, že jej maminka na nočník vysadila, ale dítě není schopno ještě tento reflex samo ovládat. V mnohých případech je pak to dítě, které se učí na nočník už třeba v sedmém měsíci, stále výborné a na nočník se naučí dobře. Může se ale také stát, že dítě třeba po prvním roce bude mít tzv. “šprajc” a nebude se mu už pak chtít si sednout na nočník a dělá při tom různé vylomeniny nebo se začne vztekat a zlobit se, protože si na nočník nechce sednout. Proto se přimlouvám, aby to bylo až po roce a čtvrt.
Jestli se mě ptáte, co s ním, pak chci odpovědět snažit se ho mít ráda, i když vím, jak to při této příležitosti bývá náročné a člověk by ho při vší lásce nejraději “přizabil”. Chci říct ještě jedno pravidlo, které pro tyto děti platí a to je, že se z nich často stávají lidé na vysoce postavených místech nebo nějací např. manažeři, protože to jsou lidé, kteří si nesou tu svoji vlastnost, že se nenechají jen tak snadno do něčeho “uvrtat”, ale o určité věci přemýšlejí, konzultují ji s některými dalšími odborníky atd. Takže to je určitá vidina toho, jak to s ním bude dál.

Doporučuji, i když nevím, kolik má vaše dítě let nebo měsíců - abyste se pokusila nějakým způsobem tomuto vzteku předejít. Máte jít třeba na procházku, tak mu dejte takový ten “knedlíkový” budík, kde mu nastavíte třeba pět minut a potom ať vás on upozorní na to, že už máte jít. Dáte jaksi tu rozhodovací odpovědnost na něho nebo si vymyslíte nějaký jiný způsob, který mu pomůže. Když se nepodaří takto vztekání v některých případech předejít, vždycky by mělo platit pravidlo, že neubližuje vám ani sobě a neničí věci kolem sebe, když k takovému vzteku přijde. Souhlasím s tím, abyste jej nedávala do vany a nepolévala studenou vodou, pokud to zvládnete, abyste jej ani nezbila, ale snažila se svým naprostým klidem “zlomit jeho vztek”. Když to není možné - myslím teď váš naprostý klid, běžte se vykřičet, vyplakat někam, kam to potřebujete. Jestliže se vám ani nedaří odejít z pokoje, kde je dítě a vzteká se tam, sedněte si na podlahu nebo nechejte otevřené dveře a sedněte si hned za ně na chodbu, aby vás dítě vidělo a nemuselo nikam za vámi utíkat a nereagujte na jeho projevy a dítě se možná bude cítit, že nemá pozorovatele nebo toho, koho by jeho vztek zajímal a dřív přestane. Jestliže se stane, že vás začne bouchat nebo nějak ubližovat, vezměte jej do velmi pevného sevření, při kterém budete mít jeho nožky sevřené mezi svými a ručky budete mít pod svýma rukama. V takovém sevření, kdy už nemůže ublížit sobě ani vám se “dovzteká”. Někdy toto sevření pomáhá i maminkám (před námi se samozřejmě děti vztekají nejvíc, protože my jsme s nimi nejvíc, a tak to nejvíc zkoušejí), kdy si jakoby mohou také ze sebe vydat svou zlost nebo to, že už nevědí co dál.?
Na závěr chci ještě připomenout to, co jistě dávno dobře víte, a to je abyste se k tomuto vztekání nevracela ve svém povídání nebo o tom i nepovídala večer manželovi před dítětem, protože pro něj je to už strašně dávno, není dobré ho tímto připomínáním nějak neurotizovat.

Myslím, že na tuto otázku by vám odpověděli různí odborníci jinak. Já si myslím i jako psycholožka i podle mé zkušenosti matky tří dětí, že pokud se stane, že se rozpláčeme takto najednou, není to nic hraného, vyvstane to z okolnosti, tak si myslím, že je dokonce dobré dát dítěti nahlédnout i do svého vnitřního světa a nechat mu ukázat své slzy a pokud je to už dítě starší - jsou mu třeba dva a půl - tak mu říct - velmi zjednodušeně, proč pláču. Někdy se tak dítě učí daleko lépe se tomu druhému omluvit nebo spolu uděláte třeba dohodu, že se i dítě bude snažit, abyste třeba ten den prožili hezky. Jaksi už v tom nejste sama, ale jste na danou situaci dva.

MaMiTa 2/2002